8 základních uzlů 

Ambulanční spojka

Používá se na spojení dvou stejně silných lan nebo konců obvazu, protože je plochý a proto netlačí.

Zkracovačka

Slouží k napnutí již uvázaného lana a dovoluje plynule měnit jeho délku.

Lodní smyčka

Uzel k upevnění lana za jeden konec ke kůlu. Přestože se snadno váže a rozvazuje, je velmi pevná.

Dračí smyčka

Nestahovací smyčka k jištěni lanem nebo k vytahování raněného.

Škotová spojka

Užívá se ke spojení dvou nestejně silných lan nebo k upevnění provazu k cípům plachty nebo šátku.

Rybářská spojka

Používá se k pevnému spojení dvou velmi tenkých provázků nebo vlasců.

Osmička uzel

Tento uzel patří ke koncovým uzlům. Používá se na konci lana aby nevyklouzlo z otvoru. Vzhledem ke svému vzhledu se používá i jako okrasný uzel.

Liščí smyčka

Liščí smyčka je hodně známý a hojně používaný uzel. Používá se všude tam, kde je potřeba připevnit lano k nějakému nejlépe válcovému předmětu.

Rozdělávání ohně třením dřev 

Léto je čas dovolených a prázdnin a to je ta správná doba na různé experimentování. Pokud přemýšlíte co vyzkoušet nového, tak máme pro vás jeden podnět, který je opravdovou výzvou. Součástí výcviku přežití vojáků operujících v týlu protivníka je mimo jiné i rozdělávání ohně. Oheň je v krizových situacích velice důležitý a často je to právě oheň, který dokáže zachránit život. Rozdělat oheň pomocí zápalek, zapalovače či různých podobných zařízení není až tak veliký problém. V okamžiku, kdy jste uprostřed lesa, s věcmi které máte na sobě a v kapsách a do města se nedostanete kvůli vzdálenosti nebo nepříteli, je každá rada drahá. Zde přichází místo pro starý způsob rozdělávání ohně a to třením dřev. Samotných technik je více a mají různou účinnost i efektivitu. Otevřeně přiznávám, že je to způsob značně komplikovaný i namáhavý, v porovnání se škrtnutím zápalkou, ale funguje to. Důvod proč jej zkoušet je ten, že vyžaduje určitý cvik a zkušenost. Spoléhat se na to, že až to bude potřeba tak si možná vzpomenete, jak jste to viděli v jedné knížce, není dobré. Jde o to, že než potřebný cvik dostanete nebudete vždy úspěšní a také, jde o různé drobnosti, které o zdárném výsledku rozhodují. Zde je problém řady lidí, kteří tvrdí, že to nejde, nebo to vyžaduje několikahodinovou práci. Když se podívám do příruček na přežití, které jsou k dostání v obchodech, tak tam naleznu většinou pouze obrázek luku a prkénka a krátký odstaveček nic neříkajícího textu. Pokud se někdo pustí do rozdělávání ohně podle takové příručky, tak s velice malou pravděpodobností bude úspěšný a spíše bude jen úspěšně naštvaný. Pokud máte dobrý postup, máte možnost si to cvičit, tak až bude potřeba, budete úspěšní a rozhodně vám to nebude trvat hodiny.

Proto vám chci nyní představit osvědčený způsob rozdělávání ohně třením dřev za pomocí luku. Osobně vám říkám, že to jde, a ten pocit, když se vám podaří poprvé rozfoukat oheň do vzplanutí je úžasný.

Pomůcky:

Budete potřebovat ohňové prkénko, svidřík, tulejku, kousek kůže, tuhý luk a ohňové hnízdo. Nyní se budeme věnovat jednotlivým věcem podrobněji:

Ohňové prkénko

Použijeme prkénko ze dřeva z topolu, jilmu, lípy, borovice, modřínu, smrku, jedle. V prkénku si pilkou uděláme zářezy široké 10mm a hluboké 20mm - přibližně. V zářezu zhotovíme nožem počáteční důlek pro svidřík. Výřezy jsou na stranách zahlazeny nožem.

Svidřík

Je tvořen hůlkou o průměru 2 - 2,5 cm. Délka 30 - 40 cm. Používá se zpravidla stejné dřevo jako na ohňové prkénko. Střední část je hrubě opracovaná, aby se zmenšil prokluz s tětivou. Třecí konec je potřeba před rozděláváním ohně zkontrolovat a opracovat do kulata, jelikož se na něm vytváří špička, která není žádoucí.

Tulejka

Tulejka pomáhá udržovat svidřík v ohňovém prkénku. Musí mít vhodný tvar, aby se dobře držela v dlani. Může být vyrobena z tvrdého dřeva nebo z kamene.

Ve spodní části je otvor pro svidřík. Průměr otvoru je 1,5 cm. Je potřeba v tomto místě minimalizovat tření a proto se kluznost zvyšuje naškrábáním mýdla nebo vosku do otvoru. Pokud je tulejka ze dřeva je možné do otvoru vložit náprstek nebo nějaký podobný kovový předmět, který bude bránit postupnému provrtávání tulejky.

Kousek kůže

V některých pramenech je uvedeno, že ohňové prkénko se podkládá ohňovým hnízdem. Nezdá se mi to praktické. Ohňové hnízdo je pak uplácnuté a ohňové prkénko má tendenci se pohybovat. Praktičtější je kousek kůže, který se vloží pod ohňové prkénko a zachytí pilinky se žhavým jádrem.

Luk

Větev, nejlépe z jasanu nebo lísky. Luk musí být tuhý. Pro tětivu se nejlépe hodí kožený řemínek. V přední části vyvrtáme otvor a tím prostrčíme tětivu s uzlem na konci. Na zadní části luku vyvrtáme tři otvory pro snadnější dopínání tětivy. Těmi tětivu protáhne a nastavíme požadované vypnutí. Zbytek tětivy omotáme kolem držadla.

Ohňové hnízdo

Slouží k rozfoukání ohně jako prvotní zdroj paliva pro budoucí oheň. Používá se koudel, suchá stará tráva, stará hnízda ptáků a podobné suché a chundelaté materiály. Velikost by měla být, tak akorát, aby se "hnízdo" vešlo mezi dlaně.

Postup:

Pokud je vlhko položíme na zem nejprve celtu. Na ni položíme ohňové prkénko, které podložíme kouskem kůže nebo březové kůry. Klečíme na pravém koleni a levou nohou stojíme na ohňovém prkénku. V levé ruce držíme tulejku a v pravé luk.

Svidřík je obtočen tětivou tak, že je směrem od luku. Pozvolnými pohyby luku a lehkým tlakem na tulejku vytvarujeme počáteční důlek. Po "zajetí" důlku zvýšíme tlak a rychlost. Po chvilce se začne z důlku kouřit. Pokud se soustavně kouří z důlku více než 10 sekund, dá se předpokládat, že je už vytvořeno žhavé jádro. Vybroušené pilinky s možným žhavým jádrem vyklepneme lehce úderem svidříku přes ležící prkénko. Zůstanou nám ležet na kůži. Mírným ovíváním rukou se nám objeví oranžově žhnoucí jádro. Jádro přikryjeme hnízdem a překlopíme je do něj. Jádro opatrně obalíme hnízdem a snažíme se pozvolna rozfoukat. Z hnízda začne vycházet mírný dým to je signál pro intenzivnější foukání. Foukáme až do vzplanutí. Buďte připravení, že vzplanutí je razantní. Pokud chcete podpálit nějaký oheň, musíte jej již mít připraven a také nachystáno místo kam vložíte hořící ohňové hnízdo.

Princip

Možná vás bude zajímat jak to vlastně funguje. Základem celého systému je využití tření. Uvedená dřeva na ohňové prkénko a svidřík jsou měkká. Otáčením se a tlakem shora svidřík v prkénku vyvrtává otvor. Při třením se uvolňují malé pilinky a vzniká teplo. Důležité je začínat pozvolna, aby se nejprve vytvořila hromádka pilinek. Jakmile je pilinek dost zvýšíte frekvenci tahání lukem a tlak, vzroste teplota natolik, že pilinky začnou doutnat. Pokud budete intenzivně tahat s lukem od počátku, jen se zbytečně unavíte. Nenechejte se zmást kouřem. Doutnajících pilinek musí být větší množství, takže vydržte minimálně 10 sekund, ikdyž kouř je už značně protivný. Žhavé pilinky vytvoří malý křehký doutnající uhlík, který je možno pozvolna ve vhodném materiálu rozfoukat do vzplanutí.

Přeji vám hodně úspěchů při experimentování a věřím, že se vám to podaří - vždyť každý kluk je tak trochu pyroman.

Michal Uher

Darováno na táboře YMCA T.S. - www.taboryprodeti.cz

Autor umožňuje volné šíření publikace v rámci dětských a mládežnických organizací. Jakékoliv komerční využití je podmíněno dohodou s autorem.

Email: mu7705@seznam.cz

KPZ

• svíčka, pár zápalek a škrtátko
• pepo
• kousek papíru
• kousek křídy (značení cesty)
• jehla a nitě (min. černá a bílá)
• špendlíky zavírací a obyčejné
• alespoň 2 polštářkové náplasti (raději více, raději větší)
• žiletka
• několik napínáčků
• 2-3 různě velké hřebíky
• kus slabého drátu a provázku (nejen k navazování známostí)
• gumičky
• 50 Kč na telefon
• poštovní známka na dopis a na pohled lísteček s tísňovými telefonními čísly přilepený na vnitřní straně víčka (menším dětem též vlastní adresu a telefonní čísla na rodičů 
• kousek březové kůry k zapálení ohně - velikost sami určete pokusy
• pisátko - nejlépe obyčejná tužka, lze s ní psát téměř na cokoliv a nerozpijí se
• knoflíky (tři různé velikosti - od kalhot, od košile, olivka)